OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pod mírně znepokojivou visačkou „Just In Case We´ll Never Meet Again“ vychází dlouho očekávaná novinka římských náladotvůrců KLIMT 1918. Jedno z trumfových es katalogu Prophecy Productions čekal těžký úkol, a sice překonat kvalitativní laťku, která (nejen) zásluhou předešlé desky „Dopoguerra“ dlela ve výšinách vpravdě nebeských. Dovolím si malý luxus a již teď na začátku prozradím, že zteč sympatického kvarteta byla korunována úspěchem, nové album s podtitulem „Soundtrack For The Cassette Generation“ je totiž tím nejlepším, co kdy z dílny „pohrobků“ secesního klasika Gustava Klimta vzešlo.
Jestliže „Dopoguerra“ byla krokem k větší komplikovanosti a extrakce vyloženě hitových položek typu „Snow Of ´85“ nebo „Nightdriver“ trvala o poznání déle než v případě dejme tomu „Pale Song“ či „Parade Of Adolescence“ z debutového záznamu „Undressed Momento“, novinková kolekce v tomto ohledu znamená jistý návrat v čase. Vůbec tím však nechci naznačit, že „Just In Case We´ll Never Meet Again“ je jednodušší či snad čitelnější svého předchůdce (neb opak je pravdou, i když místy překvapivě přímočará rytmika může posluchače snadno zmást), jen si vás dokáže získat na svoji stranu mnohem rychleji, v nejlepším případě pak hned v rámci prvního poslechu.
KLIMT 1918 se vytasili kromě své tradiční zbraně, tedy decentního pop/rocku s gotickým nádechem (který už ale nemá tak silné základy jako na „Undressed Momento“), i s celou řadou novinek, konkrétně pak nabízejí četné post rockové citace nebo vkusné doteky shoegaze a indie rocku. Jejich produkce tak získala nové rozměry, ačkoliv si zároveň dokázala uchovat onu nezaměnitelnou melancholicky-zasněnou atmosféru, tolik typickou pro tvorbu KLIMT 1918. Co je však nejdůležitější, Italové znovu ukázkově demonstrují své schopnosti složit materiál disponující vysokým stupněm resistence vůči zubu času. Jistě, jejich popěvky mohou při prvním setkání působit spoře a snad i průhledně, nicméně s přibývajícími poslechy neúnavně odkrývají stále nové a nové roviny, o kterých jste doposud neměli ani to nejmenší tušení. Ukázkovým příkladem je samotný úvod alba, jenž přináší asi ten vůbec nejchytlavější materiál, který se kdy KLIMT 1918 podařilo složit. Místo obvyklého intra římské kvarteto ihned útočí působivě vygradovanou „The Breathtaking Days“ (skutečně výstižný název) a následně zasahuje přímo do černého díky „Skygazer“, vysoce návykové skladbě, kterou budete dostávat z hlavy celé týdny, a to nejen díky uhrančivým melodiím a nezvykle skočné a důrazné rytmice. To je však jen začátek, srovnatelnou přitažlivostí i hitovým potenciálem dále disponují rozverná „Disco Awayness“, „Ghost Of A Tape Listener“ a především pak křehká baladická skladbička „The Graduate“.
KLIMT 1918 potřetí, znovu jinak a znovu skvěle. I když je tenhle soundtrack pro kazetovou generaci ještě uhlazenější a troufám si přisadit, že i mnohem „přítulnější“ než byla „Dopoguerra“, je na míle vzdálen lacinému kýči, nesklouzává k podbízivosti a ještě méně pak k protivné sladkobolnosti. Římané se s lehkostí a elegancí sobě vlastní proplétají pestrobarevným žánrovým spektrem a nenásilně si pohrávají s celou škálou pocitů a nálad. I tentokráte dominuje příjemná melancholie, všudypřítomné hořkosladko a koneckonců i mírná apatie či letargie. I třetí deska KLIMT 1918 mě donutila okamžitě smeknout klobouk, tentokráte ale až k samotné zemi. S klidem v srdci dávám devět bodů a jen tak bokem prohazuji něco o tom, že „Just In Case We´ll Never Meet Again“ bude zcela nepochybně patřit mezi top desky letošního roku. Berte všemi deseti.
Uncomfortable emotional music.
9 / 10
Marco Soellner
- kytara, zpěv
Francesco Conte
- kytara
Davide Pesola
- baskytara
Paolo Soellner
- bicí
1. The Breathtaking Days (Via Lactea)
2. Skygazer
3. Ghost Of A Tape Listener
4. The Graduate
5. Just An Interlude In Your Life
6. Just In Case We'll Never Meet Again
7. Suspense Music
8. Disco Awayness
9. Atget
10. All Summer Long
11. True Love Is The Oldest Fear
Just In Case We'll Never Meet Again (2008)
Dopoguerra (2005)
Undressed Momento (2003)
Secession Makes-Postmodern Music (Promo) (2000)
Datum vydání: Pátek, 20. června 2008
Vydavatel: Prophecy Productions
Stopáž: 53:54
Produkce: Mauro Munzi
Studio: Acme Studios
Mix: Fascination Street Studios
Opět skvěle! KLIMT 1918 jsou jako ta nejlepší italská zmrzlina. Ta taktéž chutná slaďoučce, taktéž si ji přehazujete na jazyku a prodlužujete ten příjemný pocit z její konzumace, který si nenecháte znechutit ani faktem, že je častokrát vyrobena pouze z obyčejného prášku. Přesně takoví jsou i na své nové desce tito Italové. Můžete si stokrát říkat, že jim tyto sladkobolné odrhovačky nebudete žrát, ale beztak nemůžete jinak. Krásné aranže, vkusně srdceryvné refrény a melodie (především za tu v "Just An Interlude In Your Life" by už teď měli KLIMT 1918 přijít do pomyslné síně slávy největších "tearsmakerů") a nádherné aranže dělají z "Just In Case We'll Never Meet Again" další krásný drahokam v jejich diskografii. Navzdory jeho názvu jsem si stoprocentně jist, že se budeme setkávat velice často.
Stejně tak, jako jeden z největších secesních umělců Gustav Klimt, se i Italové snaží odlišovat od akademických měřítek. Stejně tak, jak jsou Klimtovy obrazy plné nevšedních prvků, můžeme i hudbu KLIMT 1918 vidět jako nepřeberné množství příjemně se prolínajících se spirál a mostíků. Oceňme, že i na třetí desce si tito hudebníci zachovali svou typickou tvář- neskutečně přesvědčivou ať už po stránce hudební, či textové, avšak nevtíravou, nelacinou. Deska plná víry a barev dotvářející nový svět někde vzadu, v mysli, v prostoru „tam za oponou“. U „Just in Case We'll Never Meet Again“ jsem si jistá, že se, alespoň u mě, ve Valhale rozhodně objeví!
„And her smile now explodes in the coldest day.
She can't stop to instigate true-love's hopeless fate.
And my mouth now collides with my oldest fear.
I can't hold these inside.
I can't hold these tears.“
Co dodat? Oproti předchozí desce Italové výrazně oslabili čitelnou gothic (rockovou) strukturu skladeb a doslova vpletli do kompozic desítky krásných melodických nitek kytar, které se mnohem víc ohlížejí po post-rocku a shoegaze... Nahrávce to dodalo na barvitosti, emotivnosti i hloubce, jednotlivé skladby se před posluchačem odvíjejí v elektrizujících plochách, kde si hutné aranže podávají ruku se subtilními vokálními linkami. Zvláštní kontrast křehkosti a tíhy dává novince KLIMT 1918 punc ne-li nahrávky skvostné, pak určitě velkolepé, neobyčejně zajímavé a sebevědomě vyrovnané...
Nádhera. KLIMT 1918 již na předchozích dvou nahrávkách dokázali, že jsou nesmírně schopným tělesem, jež je schopno složit velice silné skladby plné fantastických melodií, a nejinak je tomu i na aktuální desce. CD však tentokrát nezní tak přímočaře, zpočátku je nutno proplétat se kytarovými linkami, ale výsledek je o to působivější. Dneska za devět.
Update: Nemůžu si pomoci, i po měsících intenzivního poslechu mě tato nahrávka neskutečně baví. Proto zvedám na maximální možnou hodnotu a o desce roku mám jasno.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.